Zákonnost či nezákonnost stornopoplatků

Zákonnost či nezákonnost stornopoplatků

Uprostřed července uveřejnil časopis dTest článek týkající se stornopoplatků vybíraných cestovními kancelářemi v případě odstoupení zákazníka od platně uzavřené cestovní smlouvy. Jedním ze závěrů článku bylo, že  stornopoplatky  mohou být nezákonné. Následující rozbor poukáže na to, co to stornopoplatek je, za jakých okolností na něj má cestovní kancelář z pohledu práva ČR a práva EU nárok, jaká výše stornopoplatku odporuje zákonu a jaké jsou důsledky takové situace.

Slovo stornopoplatek je označení „lidové“, které se v právních předpisech nevyskytuje. Terminologicky správné je v souvislosti s cestovní smlouvou hovořit o tzv. odstupném. Jde o částku, kterou je jedna smluvní strana povinna zaplatit druhé v případě, že odstoupí od platné smlouvy.

Z pohledu právní úpravy ČR mají cestovní kanceláře zákonné právo požadovat od zákazníka, který odstoupí od platné cestovní smlouvy, zaplacení odstupného. Uvedené neplatí pouze v případě, že zákazník odstupuje proto, že cestovní kancelář porušila povinnost stanovenou v cestovní smlouvě nebo v zákoně a v případě, že zákazník odstupuje z důvodu, že byla cestovní kancelář nucena změnit podmínky cestovní smlouvy. Uvedené vyplývá z ust. § 852h odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Jedná se o právní úpravu, která je speciální k obecné úpravě odstupného v ust. § 497 občanského zákoníku a má před ní přednost.

Právo Evropské unie zavedení systému odstupného obecně nebrání. Stanoví pouze minimální požadavky, které musí právní úprava ČR respektovat. Ve vztahu k cestovní smlouvě je tímto požadavkem povinnost umožnit zákazníkovi odstoupit bez sankce od smlouvy v případech, kdy je „organizátor zájezdu před odjezdem nucen podstatně změnit některou ze základních podmínek smlouvy“. Tento požadavek je v ust. § 852h odst. 2 občanského zákoníku jednoznačně proveden.

Samotná existence odstupného v případech, které nespadají do dvou zmíněných výjimek, je tedy v souladu jak s právem ČR, tak s právem unijním.

Jinou otázkou je ovšem výše odstupného. Zde již neexistuje pro cestovní smlouvu žádná speciální úprava, a proto musí být důsledně dodrženy povinnosti stanovené ustanoveními občanského zákoníku o ochraně spotřebitele. Dle ust. § 56 občanského zákoníku to především znamená, že výše odstupného nesmí být taková, aby jednostranně zvýhodňovala cestovní kancelář. V opačném případě by ustanovení cestovní smlouvy o odstupném bylo tzv. nepřiměřenou smluvní podmínkou a jako takové by bylo absolutně neplatné.

Jaká výše odstupného jednostranně zvýhodňuje cestovní kancelář a jaká ještě ne? Těžko lze paušálně stanovit přesnou výši v penězích nebo v poměru k ceně zájezdu, která je nepřiměřená a která naopak ne. Lze nicméně identifikovat určité skutečnosti, na které lze  posouzení přiměřenosti vázat. 

Cestovním kancelářím vzniká v souvislosti s plněním jejich povinností dle cestovní smlouvy celá řada finančních závazků ve vztahu k poskytovatelům jednotlivých služeb cestovního ruchu (doprava, ubytování, průvodcovské služby, zábavní program, stravování, atd.). Existence těchto závazků je zcela nezávislá na smluvním vztahu mezi cestovní kanceláří a  zákazníkem. Zrušením cestovní smlouvy tedy tyto závazky zůstávají nadále v platnosti a cestovní kanceláře jsou povinny na základě nich plnit, případně nést následky jejich zrušení. Na rozdíl od zákazníka není cestovní kancelář ve vztazích s dodavateli jednotlivých služeb nijak zvláště chráněna a následky zrušení tedy nese plně.

Výše finančních závazků cestovní kanceláře vůči dodavatelům jednotlivých služeb cestovního ruchu v případě jednostranného zrušení smluvního vztahu mezi nimi ze strany cestovní kancelář tedy významně ovlivňuje prospěch cestovní kanceláře z cestovní smlouvy, a je ideálním vodítkem pro posouzení přiměřenosti. Argumentace cestovních kanceláří, která se v dosavadním sporu se spotřebiteli ubírá tímto směrem, je tedy dle mého názoru  rozumná.

Problémem ale může být rozdíl mezi průměrnými (statistickými) finančními závazky cestovní kanceláře vztahujícími se k zájezdu určitého typu a skutečnými finančními závazky. Jelikož judikatura českých soudů k tomuto problému v podstatě neexistuje, nelze zcela vyloučit, že byť by cestovní kancelář v konkrétním sporu prokázala, že výše požadovaného odstupného odpovídá průměrným finančním závazkům z určitého typu cestovní smlouvy (např. 75% ceny zájezdu), mohla by protistrana uspět s argumentem, že v konkrétním případě cestovní kanceláři závazky v takové výši nevznikly. Logika by byla následující. Odstupné stanovené procentuální částkou z ceny zájezdu odpovídající průměrné výši závazků cestovní kanceláře při realizaci příslušného zájezdu (zájezdu daného typu) je přiměřené, není-li v konkrétním případě prokázán opak. Procesní výhodou na straně cestovní kanceláře v případném soudním sporu by bylo, že tento opak by musel prokázat žalobce-zákazník.

Nepřiměřenost výše odstupného nečiní cestovní smlouvu neplatnou jako celek. Z praktického hlediska ovšem tato skutečnost cestovní kanceláři příliš nepomůže, jelikož podstatné je, že sjednané odstupné nebude moci po zákazníkovi požadovat.

Situaci ohledně odstupného neřeší, pokud cestovní kancelář sjedná ve smlouvě namísto odstupného smluvní pokutu. Takovéto ustanovení v cestovní smlouvě by bylo neplatné z důvodů obcházení zákona.

Pro úplnost je vhodné dodat, že byť je ujednání o odstupném povinnou náležitostí cestovní smlouvy, nezpůsobuje nedodržení této povinnosti absolutní neplatnost smlouvy, ale pouze neplatnost relativní. To znamená, že smlouva je platná, pokud se zákazník neplatnosti pro tento důvod nedovolá. Od této situace je potřeba odlišit situaci, kdy cestovní smlouva obsahuje ustanovení v tom smyslu, že odstupné se mezi smluvními stranami nesjednává. Takové ujednání je zcela v souladu se zákonnými požadavky.