Japonsko zahřeje

Tisk Email

altVětšina cestovatelů se zaměřuje na období sakur nebo barevného listí – momidži. Rozhodla jsem se porušit toto pravidlo a vydala se vstříc Japonsku v nejchladnějším období – zimě. Japonsko je rychlé, myslí dopředu a vytvaří budoucnost. A tak není divu, že pro své putování jsem si opatřila Japan Rail Pass, který mi to moje obdivování mé milované „Země vycházejícího slunce“ zase pěkně ulehčil.

Moje cesty tentokrát vedly po známých a méně známých místech. Vyznávám poznávání smyslové, a tak ochutnávám, očichávám, osahávám, koukám, poslouchám. Na stanici Šibuja, mezi všemi těmi studenty, staříčky a především hektickými davy, si připadám jako jediný cizinec. Právě ta jistá ztracenost je pro mě neskutečnou výzvou, teprve pak začíná poznávání.

Tokio je neskutečné město, pár minut potom, co jsem vystoupila z vlaku na stanici Tokio, se mi chtělo brečet, když jsem nervózně postávala v centru hlavních přestupů, kmitala hlavou z jedné strany na druhou a hledala ten můj směr a spoj, přišla jsem si malá, mnohem menší než místní školáci v uniformách. Můj jetlag způsobil i jemnou otupělost a tak jsem jen tak stála a říkala si „Ach jo, vždyť tu nejsem poprvé, jak to bylo minule?“ Z mého přemýšlení mě vytrhla až krásná babička s milým úsměvem, která gestikulovala a mluvila na mě japonsky a já najednou cítila hřejivý pocit, že nejsem úplně ztracená, že mě přišla vysvobodit.alt Po sérii úsměvů jsem najednou zaslechla mezi anglické slovíčko „kam“ a já věděla, že tentokrát je to naposled, kdy bloudím na tokijském nádraží a možná v celém Tokiu. Ta paní měla málo vlasů na temeni, možná to kdysi dávno byla okouzlující gejša, která bavila zámožné cizince, vlivné japonské muže v kjótských čajovnách a každý večer si upevňovala nádhernou bohatě zdobenou paruku na svůj silný cop vlasů.

Když už člověk má dost všech aut, troubení, rychlosti a techniky, je čas se posunout o kus dál. Třeba do Kamakury. Pro prožitek jsem se rozhodla trochu pěší turistiky. Počasí bylo ideální, sluníčko svítilo, na nebi žádný mrak a tak jsem si byla jistá, že tentokrát se můj záměr podaří stoprocentně. Vystoupila jsem na první stanici a odtud pěšky. Stezka byla do kopce, s mnoha kameny, kluzkými kmeny a kořeny. Ovšem byla skvěle značena, dokonce v angličtině. V půlce cesty se slunce překlenulo směr západ a pomalu klesalo. Na stezce bylo několik zastávek a opravdu bylo na co koukat, ale cíl byl jasný.alt Když už bylo kolem čtvrté hodiny, sluníčko zapadalo rychleji a trochu se ochladilo, spatřila jsem obrovskou sochu Buddhy – Daibucu, zůstala jsem strnulá a jen se jsem vstřebávala pocity. Žlutooranžové světlo zapadajícího slunce umocňovalo jeho sílu a atmosféru místa, kde bylo minimum návštěvníků.

Nara, mladší bratr Kjóta. Do kopce a z kopce a pak...srnec. Kdo má rád malou „vysokou“, je zde ve svém živlu. Srnců a srnek je tu požehnaně. I když všude upozorňují, že jsou divocí a mají svojí hlavu, tak jsou krotcí a můžete si je pohladit, hustá tvrdší zrzavá srst je chrání před zimou, ale na omak je jemná. Jakmile zjistí, že máte sušenky za 150 jenů, které se prodávají téměř na každém rohu, stáváte se jejich pánem ovšem pouze na dobu určitou – dokud máte sušenky. Tento krásný zážitek má ovšem někdy i vtipné vedlejší scénáře – snězenou vstupenku do chrámu Todaidži, štípanec na noze nebo počůranou botu.

altKolem svatyně Heian Džindžu je krásná zahrada. Stovky odstínů zelené, kulatě zastřižené keře, pečlivě zametené cesty, žádné jehličí na mechu = dokonalá podívaná. Posadím se na chvilku, jen co přivřu oči cítím tu čistou omamnou vůni. Tohle by měl být parfém. Několik jezírek, dřevěné přístřešky, mosty a správní budovy jsou postaveny z přírodních materiálů a v maximální harmonii. Na původ květinového lehce sladkého nádechu zahradního aroma jsem nepřišla, protože v zahradě jsem nezahlédla jediný kvítek, ale byla to odměna za celodenní jízdu na kole a poznávání památek Kijomizudera, Ginkakudži, Nidžo a pár fotozastávek v Gionu.

Moc jsem toužila vidět Mijadžimu a projít se kolem svatyně Icukušima vyfotit tu tisíckrát focenou torii a posadit se na lavičky a kochat se. Než jsem jela objevovat krásy, zastavila jsem se na procházku městem Hirošima. U Atomového Dómu si každý návštěvník může vyslechnout přednášku o svržení jaderné bomby a také o nebezpečí těchto zbraní, někteří dobrovolníci nabízí i podepsání petice. Návštěva místního muzea byla plná smíšených negativních pocitů, detailní propracování maket města před a po výbuchu zobrazuje velké nestěstí a na vystavených fotografiích je zkáz opravdu hodně. Procházka Mírovým parkem mi náladu zlepšila až slyšela jsem volání hladu. Na doporučení jsem navštívila jednu z místních restaurací s vyhlašenými kuchaři a specialisty na okonomijaki. altTento chutný a vydatný pokrm mě zasytil na celé odpoledne a hodnotím ho jako nejlepší za celý pobyt. Jako dezert jsem si dopřála mandarinkovou mijadžimskou zmrzlinu.

Týden utekl jako voda a já už vymýšlím další itinerář, možná trochu volnější, možná s větším kapesným a možná taky s pobytem na ostrovech Okinawa, aby mě Japonsko zahřálo ještě víc.

Zdroj: JTB Czech Republic

Hledání členů

Důležité upozornění: ACK ČR nesmí vstupovat do smluvního vztahu mezi zákazníkem a cestovní kanceláří. Ten se řídí uzavřenou smlouvou o zájezdu. V případě, že nejste spokojeni s postupem cestovní kanceláře, je nutné se obrátit na správní orgán.

Kontakt

ACK ČR
Lípová 15
120 44 Praha 2
Tel: 224 914 543
Fax: 224 914 674
E-mail: ackcr@ackcr.cz

 

Veletrhy

Přihlaste se na:

Dovolená a Region, Lázeňství 2017
Regiony České republiky 2017
Czech Travel Market

 Naše projekty:

ACK ČR- Pod křídly asociace

Hlavní mediální partneři: